Moc bych si přála psa. Nic jiného než psa. Budu se o něj starat, venčit ho, bude to můj kamarád. Proč nemůžeme mít psa? To byl můj častý dotaz, když jsem byla malá.
Už od dětství jsem milovala psy a velmi jsem toužila po tom nějakého mít. Milovala jsem knížky o psech a vydržela jsem si dlouhé hodiny číst o plemenech, výchově, výcviku i krmení. Z naší školní knihovny jsem si kolikrát odnášela tolik kynologických knížek, že jsem měla co dělat, aby mě taška (plná ještě školních učebnic) nepřevážila. Bydleli jsme tehdy ještě na sídlišti v paneláku a můj bratr byl silný alergik na zvířecí chlupy, lupy i sliny. Můj sen o vlastním psu se zdál nedosažitelný.
Jak se ke psům dostat?
Svého vlastního psa jsem tedy mít nemohla, ale nedokázala jsem se s tím smířit. Kdyby to bylo možné, klidně bych chodila venčit lidem jejich psy, ale těch pár pejskařů kolem nás to nepotřebovalo a dát si nabídku přes internet tehdy ještě nebylo tak snadné, jako dnes. Možná jsem mohla podat nabídku přes noviny, ale tenkrát mě to, jako malou holku, nenapadlo. Některé útulky v té době začaly nabízet možnost venčení psů, ale vždy to bylo pro plnoleté osoby nebo v jejich doprovodu. Zkoušela jsem přemluvit i naši sousedku, aby si psa pořídila, ale marně.
Podnikavá žákyně
Touha mít alespoň nějaké chlupaté zvířátko byla silnější než já. A tak jsem jednoho dne sebrala veškerou svou kuráž (tehdy ve 3. třídě ZŠ) a zašla jsem za naším milým panem ředitelem základní školy a zeptala jsem se ho, zda by nebylo možné mít králíkárnu na pozemku školy. Jedna už tam totiž byla, patřila školníkovi, který tam choval králíky na maso. Pan ředitel o tom chvilku přemýšlel a pak odpověděl, že si pozve ještě moji maminku. Abych to zkrátila, plán s králíkárnou vyšel a já i moje sestra jsme se mohly těšit z dvou miloučkých zakrslých králíčků.
Králík je fajn, ale není to pes
Naši králíčci (kteří se dožili krásného věku přes 8 let) byli velmi miloučcí, hebcí a roztomilí. Každý den jsem jim chodila uklízet, krmit je, a také jsem je brala na kšírkách na procházky po sídlišti nebo jsme je se sestrou pouštěly na oploceném travnatém pozemku školy, aby se proběhli. Ředitel školy byl spokojený, jak se starám, a tak vše klapalo. Konečně jsem měla chlupaté zvířátko, které bylo ochotné se se mnou mazlit a chodit na procházky. Touha po pejskovi mě však neopouštěla.
Nejdražší psí bouda
V mých dvanácti letech se rodičům podařil husarský kousek, a to sehnat domeček se zahrádkou za cenu bytu. I tak o něm dodnes rodiče mluví jako o nejdražší psí boudě. Proč? Protože celé naší rodině bylo hned jasné, že konečně nastane moment, kdy si psa budeme moct pořídit, a že ten dům je kupován s touto vidinou. A tak ještě, než byla nemovitost přepsaná na katastru, začali jsme vybírat psa.
Malého nebo středního?
Z různých kynologických knížek už jsem věděla, jak o psa pečovat, čím ho krmit a co by měl ideálně umět. Jenže otázka, jakého psa vybrat a podle čeho, byla na nás. Jsem ze tří sourozenců, a tak bylo pro rodiče při výběru nutné zvážit i to, zda psa uživí. Přece jen, větší pes toho sežere víc než malý. K tomu si ještě musíte připočíst ceny za veterinární ošetření (minimálně za očkování a odčervení), cenu za vybavení pro psa a v neposlední řadě i kupní cenu.
Voříška nebo plemeno?
Byli jsme začátečníci a velmi nám záleželo na tom, abychom nic nepodcenili. Vzít si pejska z útulku nám přišlo hezké, ale na druhou stranu jsme se trochu báli, zda dokážeme vychovat už dospělé zvíře. Nakonec jsme tedy hledali v atlasech psů s vidinou, že si zamluvíme štěňátko u chovatele. Zajímal nás nejen vzhled, ale i výška, nároky na zaměstnání psa, míra učenlivosti a snášenlivosti k cizím lidem i zvířatům, vhodnost pro začátečníky, zdraví, a také odolnost, protože náš pes měl být kvůli bratrově alergii venkovní.
Návštěvy chovatelských stanic a výstav
Nakonec jsme si vyhlídli dvě plemena. Když se v Mladé Boleslavi konala národní výstava psů, jeli jsme se tam na obě plemena podívat a pohovořit s jejich majiteli. Následně jsme si také domluvili osobní schůzku v chovatelských stanicích obou plemen, kde jsme viděli chování dospělých jedinců i štěňat. Našim představám nakonec nejvíc vyhovoval chodský pes. Zamluvili jsme si štěňátko v jedné z chovatelských stanic a celá naše rodina se těšila.
Naše vytoužená psí slečna
Stále si pamatuji, když nám o letních prázdninách, které jsme trávili na chatě, přišla SMS zpráva: „Narodila se vám holčička“. Hned nám to nedošlo. Měli jsme pocit, že někdo píše z porodnice a spletl si číslo. Jenže v druhé zprávě bylo: „Váží 350 g a jmenuje se Orchidea“. A hned nám bylo jasné, že nejde o dítě, ale o pejska. Štěňátka i jejich maminku a psí příbuzné jsme před odběrem štěněte ještě několikrát navštívili a moc jsme se těšili, až nastane doba odběru. Tehdy to šlo ráz na rád. Jeden den jsme se přestěhovali do domečku, druhý den jsme na zahradě stavěli boudu a prostorný výběh (vybalování našich věcí přece může počkat) a třetí den jsme si jeli pro naši vytouženou psí slečnu, které jsme domácky začali říkat Berrinka.
A tak se mi splnil můj největší sen. Konečně jsem měla svého vytouženého pejska.
Již 17 let se do hloubky věnuji psům a jejich komunikaci. Poskytuji praktické návody, jak lze psa jednoduše a efektivně cvičit i jak předcházet nežádoucímu chování. Mým posláním je spokojený pes a informovaný spokojený páníček. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.